Proč je důležitá střídavka

Že střídavá péče je nejlepší porozvodové uspořádání péče o děti a to nejspravedlivější uspořádání z hlediska obou rodičů, když oba chtějí o dítě pečovat i nadále po rozvodu, je již všeobecně známá věc. 

Argumenty odpůrců střídavé péče, že dítě potřebuje jen jeden domov a tím i jen jednoho rodiče, a jak chudák dítě cestuje s baťůžkem, jsou natolik stupidní a trapné, že je není třeba již po x-té vyvracet. Argument pana Jeronýma Klimeše, že když jeden rodič zcela ze života dítěte zmizí, tak se zabrání tomu, aby dítě bylo svědkem porozvodového boje rodičů, je sice pravdivý, ale erudovaní dětští psychologové vědí, že na dětské psychice udělá mnohem více škody právě to, že jeden rodič z jeho života zmizí. Psychický vývoj dítěte je pak fatálně ovlivněn pocitem, že ho ten rodič zradil.

Argumenty a důvody pro střídavou péči jsou také obecně známé. Existují i další, méně známé argumenty pro střídavou péči. Otcové někdy, zvlášť z počátku rozvodu, nechtějí vyvolávat soudní tahanice, a tak přistoupí na nějakou dohodu s matkou, která formálně jí svěří děti do péče, zatímco jemu umožní nadstandardní kontakt, třeba na úrovni střídavé péče. Ačkoli soudy a OSPOD tvrdí, že dohoda rodičů je žádoucí věc, tak chci upozornit, že je v českém právním prostředí to velmi nebezpečný postup, který může vyústit k tomu, že otec je od svých dětí oddělen a zcela připraven o možnost podílet se na výchově svých dětí! Existují dva méně známé důvody, proč je nezbytné, aby otcové, kteří nechtějí o svou otcovskou roli přijít, požadovali střídavou péči:

• Poté, co matka dostane děti do péče, bude u našich soudů téměř nemožné to změnit, i když matka vaši dohodu zcela porušuje a děti třeba přemístí do ciziny.
• České soudy v soudní praxi ignorují, že podle platné legislativy má rodič nadále svá rodičovská práva, rodičovskou odpovědnost a zůstává právním zástupcem svých dětí, i když děti byly svěřeny do fyzické péče druhému rodiči.

Domoci se změny péče o děti poté, co matka dostala děti do péče a vyloženě nezanedbává základní péči o ně, je v české soudní praxi téměř nemožné (píši téměř, protože znám i případy, kdy se to povedlo). Je třeba si uvědomit, že pokud rozsudek o svěření dětí do péče matce nabude právní moci, u soudu již nemůžete poukazovat na to, jaký jste byl dobrým otcem před tímto rozsudkem a nemůžete poukazovat na vady v péči matky před tímto rozsudkem, ale jen na změny ve výchovném prostředí od posledního pravomocného rozsudku. Soud již nebude zajímat, jak jste se o děti staral dříve, ale to, že nyní se matka stará dostatečně.

Dokonce i jakákoli zásadní změna výchovného prostředí dětí, jako třeba přemístění dětí do ciziny bez souhlasu otce, je pro soud nepodstatná pro to, aby děti odebral z péče matky. Když matka mých dětí na základě naší dohody dostala dětí do péče (a dohodli jsme se, že budu mít kontakt s dětmi jako u střídavky) a pak bez mého souhlasu děti trvale přemístila do ciziny, ani toto přemístění nebyl pro Okresní soud ve Frýdku-Místku zásadní změnou výchovného prostředí a důvodem změny péče o děti! To, že matka naprosto porušuje dohodu rodičů, díky které dostala děti do péče, soud nezajímalo:

„Soud proto dospěl k závěru, že od doby posledního rozhodování o výchově nezletilých dětí nedošlo k takové zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí o výchově, když matka nadále je schopna řádně zajistit výchovu nezletilých dětí.“ Mgr. Kateřina Zajícová, Okresní soud ve Frýdku-Místku, č. j. 0 P 25/2011-256 (poznámka autora: Soudkyně přesídlení dětí do jiného státu, tedy jejich zasazení do jiného sociálně kulturního a jazykového rámce a také to, že tímto přesídlením byla naprosto a zásadně změněna možnost kontaktu otce s dětmi a jeho podílení se na výchově dětí, nepovažuje za zásadní změnu prostředí.)

Dle práva oba rodiče zůstávají plnoprávnými rodiči, oba nositeli rodičovské odpovědnosti, oba jsou právními zástupci dítěte, oba mají právo rozhodovat o důležitých věcech v životě svého dítěte, i když je dítě svěřeno do péče jen jednoho rodiče. Svěření dítěte do péče jednoho rodiče, z právního hlediska znamená jen to, že tento rodič je odpovědný za tzv. fyzickou denní péči o dítě a neznamená, že ten druhý rodič je zbaven svých rodičovských práv a odpovědnosti. Dle platné legislativy, pokud otec souhlasí s tím, že dítě bude mít v péči matka a on bude mít rozšířený kontakt s dítětem, tak nepřichází o svá rodičovská práva a svou rodičovskou odpovědnost. Bohužel zkušenosti ze soudní praxe ukazují, že jedna věc je platná legislativa a druhá věc je reálné rozhodování soudů, které v naší praxi může být v rozporu s platnými zákony i mezinárodními úmluvami. Ukazuje se, že často soudy nahlížejí na svěření dítěte do fyzické péče jednoho rodiče tak, jako kdyby druhý rodič tímto přišel o svou rodičovskou odpovědnost a práva a přestal být zákonným zástupcem dítěte. Česko je signatářem Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, dle které není legální přemístění nebo zadržování dětí v cizině  bez souhlasu druhého rodiče, nositele rodičovské odpovědnosti. Článek 10 Ústavy České republiky říká „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Přesto v České republice existují soudní výroky, které tvrdí, že když má matka děti svěřeny do péče, tak je může trvale přemístit do ciziny i bez souhlasu otce a na toto nemůže být nahlíženo jako zavlečení dítěte do ciziny (např. Krajský soud Ostrava)! Proto je velmi nebezpečné, když otec neusiluje o soudně stanovenou střídavou péči. Je nezbytné se vyhnout různým, sice ze strany otce upřímně a dobře míněným, dohodám s matkou dětí o tom, že ona  bude mít děti v péči formálně, ale mu umožní kontakt s dětmi jako dosud, jako by byla střídavá péče.

Poté, co moje ex-manželka dostala naše děti do péče a následně se rozhodla, bez mého souhlasu, je trvale přemístit do vzdálené cizí země, následovalo soudní řízení ohledně nedovoleného zadržování dětí v cizině, a to na základě návrhu na změnu péče o děti, zabránění vycestování za účelem trvalého přemístění dětí a určení bydliště dětí. V rámci tohoto řízení jsem se dočkal takových právně nesmyslných výroků:

„Soud nemohl matce uložit zákaz vycestovat mimo Českou republiku s nezletilými dětmi, neboť jí byly pravomocně svěřeny a matka má tudíž právo, aniž by o tom soud mohl rozhodnout, cestovat s dětmi kamkoliv.“JUDr. Jana Niedobová, Okresní soud ve Frýdku-Místku, č. j. 0 P 25/2011-81 (poznámka autora: Soudkyni vůbec nezajímá, že otec je nadále nositelem rodičovské odpovědnosti a k přemístění dětí do ciziny nedal souhlas. Zároveň se soudkyně domnívá, že svěřením dětí do fyzické péče jednoho rodiče tento rodič nabývá právo sám rozhodovat o čemkoli v životě dětí.)

„Důvodem k vydání předběžného opatření nemohou být ani obavy otce, že matka vycestuje s dětmi do Švédska a zde s nimi bude trvale žít.“ a „Stejně není možné, aby předběžným opatřením bylo oběma nezletilým dětem zakázáno vycestovat mimo území České republiky. Matka jako jejich zákonná zástupkyně a osoba, jíž byly svěřeny do výchovy, má právo s dětmi vycestovat, a pokud tak učiní, její chování nelze v žádném případě hodnotit jako únos či zavlečení dítěte do ciziny.“ JUDr. Kristina Žídková, Krajský soud v Ostravě,  č. j. 56 Co 426-2011-97 (poznámka autora: Soudkyně se evidentně domnívá, že svěřením dětí do péče matce tato o čemkoli v životě dětí může rozhodovat sama. Soudkyni pak nezajímá, že zákonným zástupcem dětí je i otec. Soudkyně má také svůj specifický, svérázný a na platné legislativě zcela nezávislý názor, co je nebo není to únos a zavlečení dětí do ciziny. Tento názor soudkyně je zcela opačný než názor právních specialistů z ÚMPOD a než názor švédského dvorního soudu.)

„Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že není důvod pro změnu výchovného prostředí a nadále ponechal nezletilé děti ve výchově matky, proto i nadále je bydliště nezl. dětí u matky a není nutno o něm dále rozhodovat, když dle názoru soudu bylo určeno již tím, že výše citovaným rozhodnutím byly nezl. děti svěřeny do výchovy matky.“ Mgr. Kateřina Zajícová, Okresní soud ve Frýdku-Místku, č. j. 0 P 25/2011-256 (poznámka autora: Tuto soudkyni nijak nezajímá, že druhý rodič nositel rodičovské odpovědnosti, má právo spolurozhodovat o tak podstatné změně v životě jeho dětí, jako je přesídlení jeho dítěte do jiného státu, a tedy, že bydliště dětí nemůže být automaticky určeno bydlištěm matky.)

„Vzhledem k tomu, že obě děti byly svěřeny do výchovy matky na základě dohody rodičů, bylo již samotným rozhodnutím o výchově rozhodnuto i o bydlišti nezletilých dětí, tedy u matky, přičemž není možné, aby bydliště nezletilých dětí bylo rozdílné od bydliště matky.“ JUDr. Kristina Žídková, Krajský soud v Ostravě, č. j. 56 Co 64/2013 (poznámka autora: Doplňuji, že v době svěření dětí do péče matky měla bydliště na území ČR a o přemístění dětí nebyla ani zmínka.)

Je evidentní, že české opatrovnické soudkyně mají problém chápat rozdíl mezi pojmy "svěřením do péče" a "zákonný zástupce". A zřejmě proto ignorují Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, dle které není legální přemístění nebo zadržování dětí v cizině bez souhlasu druhého rodiče, nositele rodičovské odpovědnosti. Jejich právně problematické rozsudky, rozhodnutí a výroky, které jsou v rozporu s platným právem, však platí a vy se můžete jen odvolávat. Čas plyne a nakonec Ústavní soud sice shledá, že pobyt dětí v zahraničí, na který se nevztahoval souhlas otce, je třeba považovat za nelegální a že "Ústavní soud si je vědom té skutečnosti, že je v zásadě nepřípustné, aby z bezpráví povstalo právo" (Vlasta Formánková, Tomáš Lichovník, Vladimír Sládeček, IV. ÚS 780/14), ale nic už měnit nebudeme, protože únos dětí do ciziny byl v jejich zájmu, z důvodu, že za ty 4 roky, co se otec soudí, si ty děti v cizině již zvykly.

Je evidentní, že kdybych nesouhlasil s dohodou, že matka dostane děti formálně do péče, ale vybojoval si střídavou péči, tak by soudkyně JUDr. Kristina Žídková stěží mohla napsat například: "Matka jako jeden z rodičů, který má děti ve střídavé péči, má právo s dětmi vycestovat bez souhlasu otce, a pokud tak učiní, její chování nelze v žádném případě hodnotit jako únos či zavlečení dítěte do ciziny." Zkušenosti sice ukazují, že v rozsudcích našich soudů můžeme čekat jakýkoli právní nesmysl, nicméně dá se očekávat, že v případě střídavé péče by soud respektoval to, že dítě je v péči obou rodičů, a to i přesto, že jinak nerespektuje, že oba rodiče jsou nositeli rodičovské odpovědnosti a zákonnými zástupci dítěte.  Z toho vyplývá, že v českém prostředí,  je střídavá péče (případně dítě ve vlastní péči) jediná možnost, jak zabránit nedovolenému a tím i nelegálnímu přemísťování dětí do ciziny.

Výše uvedené výroky soudů ve Frýdku-Místku a v Ostravě ukazují, že v naší soudní praxi svěření dítěte do péče matky z otců dělá neplnohodnotného rodiče, který nemůže rozhodovat ani o těch nejzávažnějších věcech v životě svého dítěte, rodiče, který je de facto zbaven svých rodičovských práv a rodičovské odpovědnosti.

Proto, aby rodič nebyl prakticky připraven o výkon svých základních rodičovských práv, je v České republice naprosto nezbytné, aby dítě nebylo svěřeno do péče jen jednoho rodiče. I proto je důležitá střídavka.

Psáno pro portál Střídavka, kde můžete hlasovat pro vybraný žblebt roku 2015.