Diskriminace justicí podle pohlaví

Delší dobu sleduji případ, kde justice diskriminuje osobu na základě příslušnosti  k?mužskému pohlaví. Je to případ pana Mgr. Tomáše Jadlovského PhD, jehož manželka opustila společnou domácnosti a odešla ke své matce do Španělska.

Manželka pana Jadlovského, paní Teresa, odešla ze společné domácnosti v Praze do Španělska, ke své matce a dokonce si sebou vzala i jejich společné dítě a to i přesto, že otec dítěte s?trvalým přemístěním dítěte do ciziny vyslovil jasný nesouhlas a přestože dosud žádný místně příslušný soud nesvěřil matce dítě do její péče. Nechci se zde zabývat tím, jak se naše justice ostudně postavila  k?únosu dítěte z ČR do ciziny. Tradiční nerespektování a ignorování Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí našimi soudy, v případě, že se jedná o únos dítěte z ČR do ciziny, je známá věc. V případě, že se naopak jedná o únos dítěte z ciziny do ČR, naše soudy dítě dle Haagské úmluvy vracejí zpět do místa obvyklého bydliště (což je samozřejmě správně).

Nutno připomenout, že odchod z domácnosti k mamince paní Teresa neučinila z?důvodů nějakého domácího násilí nebo týraní, ačkoli se o takové falešné obvinění pokusila, po té co dal otec u soudu najevo, že o svého syna nehodlá přijít. Obecně platí, že většina obvinění z domácího násilí je matkami vykonstruováno, až po té, co otec ukáže, že o svou rodičovskou roli nehodlá přijít a obrátí se na soud. Nakonec většina těchto falešných a vylhaných obvinění je vyvrácena. Stejně tak i v tomto případě. A navíc, nakonec to byla právě paní Teresa, kdo byl ze společného bytu při jedné předávce syna vykázán. Ačkoli má paní Teresa vysokoškolské vzdělání, nepracovala ani v?České republice a nepracuje ani ve Španělsku. A dokonce tato únoskyně dítěte měla tolik nehorázné drzosti, že se obrátila na soud v?Praze, aby uložil jejímu manželovi ji vyplácet výživné ! 

A jak na tento nehorázný požadavek zareagoval Obvodní soud pro Prahu 5 ? Soudce JUDr. Petr Moucha uložil panu Tomáši Jadlovskému platit každý měsíc výživné na jeho manželku, která nežije ve společné domácnosti. Jako zdůvodnění soudce udal, že manžel, který vydělává, musí živit manželku, která je bez příjmu, protože takovou povinnost mu ukládá zákon. Tomáš Jadlovský  soudu navrhoval, aby jeho manželka až do rozvodu žila v?jejich bytě v?Praze, který platil on, zatímco on by žil v?jiném bytě. Soudce argumentoval, že manželka Tomáše Jadlovského má svobodu pohybu, a proto si může žít, kde chce, třeba ve Španělsku a že on jako její manžel má zase ze zákona povinnost ji živit, zatímco ona nemá povinnost si najít práci. Dokonce pan soudce neshledával v?rozporu s?dobrými mravy, že paní Teresa opustila  společnou domácnost, unesla dítě do jiné země a bránila otci v?kontaktu s?dítětem ! A soudce Petr Moucha dokonce převzal lhaní paní Teresy ohledně neprokázaného násilí a v?odůvodnění rozsudku napsal lež, že musela zasahovat španělská police. Soudce, který ve svém rozsudku lže, není u našich soudů žádná vyjímka (sám jsem se s?tímto postupem několikrát u soudu setkal osobně) – je to obecně známý postup soudů - Matka něco tvrdí. Otec něco tvrdí. Soud si nic neověřuje a automaticky přejímá lži matky - příklad diskriminace mužů.

Podívejme se na to co říká Zákon o rodině, v?té době platný. Hlava třetí se zabývá vztahy mezi manželi: 

 
§ 18 říká: 
„Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. „ 

Nic z?toho manželka pana Jadlovského neplnila. Neplnila tak povinnosti, které ji ukládá § 18 Zákona o rodině.  

 
§ 19 říká: 
„(1) O uspokojování potřeb rodiny jsou povinni oba manželé pečovat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. „ 
 
„(2) Poskytování peněžních a jiných prostředků na náklady společné domácnosti může být zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti.„ 

Manželka pana Jadlovského  se na nákladech společné domácnosti nijak nepodílela  a nijak o společnou domácnost nepečovala, když v?ní nebydlela. A místo péče o dítě ve společné domácnosti toto dítě sprostě unesla do cizí země. Pan Tomáš Jadlovský nadále platil výdaje na společnou domácnost, ze které se jeho manželka odstěhovala.  
 
„(3) Neplní-li jeden z manželů svoji povinnost hradit náklady společné domácnosti, rozhodne na návrh druhého manžela ve věci soud. „ 

Ačkoli pan Tomáš Jadlovský nadále platil náklady na vedení společné domácnosti (ze které se jeho manželka svým rozhodnutím odstěhovala, o kterou se tedy nijak nestarala), tak mu soud uložil  ještě navíc platit náklady jeho manželky na její soukromý život mimo společnou domácnost v cizině i když porušila zmíněný § 18! 

Mezitím po dvou letech trvajícím únosu dítěte do Španělska a nezákonném bránění styku dítěte s?otcem, místně nepříslušný španělský soud rozhodl, že otec se může stýkat se svým synem jeden víkend v?měsíci. A aby španělský místně nepříslušný soud dal otci jasně najevo, že on, jako otec,  je ten nerovnoprávný a podřadný rodič, nařídil, že otec musí dítě v?sobotu večer vrátit únoskyni a v?neděli ráno si může svého syna u únoskyně opět vyzvednout.  

Co dělal mezitím místně příslušný soud v?Praze ? Nerozhodl o neprodleném navrácení dítěte do jeho obvyklého bydliště v?Praze, jak by se právně vzdělaný člověk mohl domnívat. Dokonce ani během více než tří let nerozhodl ohledně péče o dítě. Soud se zabýval tím, jestli je nebo není místně příslušný daný případ řešit. A zabýval se tím až dokud Nejvyšší soud nerozhodl, že místně příslušný je Městský soud v?Praze. Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu Obvodní soud  v?Praze 5 (JUDr. Hana Vraná) předal kauzu svěření dítěte do péče k?řešení do Španělska místně nepříslušnému soudu. 

To celé ovšem trvalo několik let. Mezitím pan Tomáš Jadlovský navštěvoval svého syna každý měsíc ve Španělsku a to ho stálo každý měsíc cca 10.000 Kč. Tím se samozřejmě změnily u Tomáše Jadlovského změnily jeho výdaje a tedy jeho finanční poměry a logicky mu soud měl snížit výživné na manželku. Tomáš Jadlovský se tedy obrátil na soud. 

Než jeho návrh Obvodní soud v Praze 5 začal projednávat, tak se udály další změny:  Nejvyšší soud v Česku potvrdil, že místně příslušný soud je v Praze a nikoli soud ve Španělsku. Tím potvrdil, že všechna rozhodnutí v této kauze učiněná španělským soudem jsou neplatná. Protože dosud neexistoval žádný rozsudek o svěření dětí do péče vydaný místně příslušným soudem, tak si  pan Tomáš Jadlovský převzal syna do své péče na základě svého rozhodnutí a udělal tak přesně to samé, co udělala jeho žena před několika roky. Syna odvezl ze Španělska, kde byl jeho pobyt protiprávní. Pan Tomáš Jadlovský opustil svou práci na ministerstvu pro zahraniční věci, a to v?zájmu svého syna, kvůli péči o něj a jeho vzdělávaní. Zůstal tak bez příjmu a  žil ze svých?úspor, zatímco svého syna živil a pečoval o něj. Jeho žena ve Španělsku nahlásila únos a místně nepříslušný španělský soud označil Tomáše Jadlovského za únosce a vydal na něj zatykač s mezinárodní platností. Když to samé udělala jeho manželka, tak to pro místní soudy a policii kupodivu únos nebyl. Na postupu španělské justiční mafie je vidět, že Španělsko má do právního státu stejně daleko jako Česká republika, neboť když z?jedné země do jiné unese dítě žena, která ani dítě nemá v?péči, tak to únos není a zatykač na ni vydán není. Když úplně to samé udělá muž, tak je označen za únosce a zločince a je na něj vydán zatykač.

Je naprosto logické, že když manžel nemá práci a nemá příjem, tak nemůže vyživovat manželku a jeho povinnost vyživovat manželku by mu měla být zrušena. Soudce Petr Moucha z Obvodního soudu z Prahy 5, který projednával žádost  na zrušení výživného na manželku dospěl k tomuto: 

• To, že pan Tomáš Jadlovský začal vydávat měsíčně cca 10.000.- na styk s?uneseným synem nebyla pro soud změna poměrů. 
• To, že Tomáš Jadlovský o svého syna pečoval a živil ho, není prý změna poměrů. 
• Podle soudu pan Tomáš Jadlovský neměl odedít z práce, zatímco jeho žena dle mínění soudu není povinna si práci najít.
• Rozsudek o svěření dítěte do péče matky španělského soudu, dle závěru Nejvyššího soudu místně nepříslušného, je prý platný.  
• Vyživovací povinnost pana Tomáše Jadlovského vůči jeho manželce trvá.

Pan Tomáš Jadlovský se proti takovému nesmyslnému rozsudku samozřejmě odvolal. Městský soud v?Praze (JUDr. Eva Ištvánková, JUDr. Ivana Kotrčová a JUDr. Miluše Farská), který se konal 2.3.2016 za 20 minut rozhodl, že závěry soudce Mouchy jsou správné a vyživovací povinnost Tomáše Jadlovského vůči jeho ženě platí. To, že v?současné době, kvůli na něj nezákonně vydanému španělskému zatykači, musí Tomáš Jadlovský pobývat mimo EU v?Arménii a nemůže pracovat a tedy nemůže mít příjem soud nezajímalo. Městský soud v?Praze znovu opakoval, že španělské rozhodnutí o synovi je pravomocné, ačkoli toto tvrzení zcela odporuje předchozím závěrům Nejvyššího soudu. A je tu opět situace, kdy soudu něco tvrdí matka - lež. Něco jiného tvrdí otec – ten to zdůvodnil rozhodnutím Nejvyššího soudu. Soudkyně tomu zřejmě nerozumějí (nebo rozumět nechtějí) a tak tradičně automaticky přebírají lživé tvrzení matky. Ostatně již soudkyně JUDr. Hana Vraná z Obvodního soudu Praha 5 ve svém zdůvodnění rozsudku uvádí nesmyslné tvrzení dodané soudu matkou, že syn Mirek mluvil již od svého narození španělsky . 

--

Panu Tomáši Jadlovskému se stalo to, co se stalo a stává tisícům jiných otců v?naší zemi. Justiční systém z?nich udělal podřadného rodiče, který nemůže své dítě vychovávat, protože jen muž, a zároveň z?nich udělal živoucí peněženku dotující život jejich bývalé ženy, resp. současné manželky v?případě, že se rozvod ještě neproběhl. V?případě Tomáše Jadlovského je ta diskriminace o to křiklavější, že je zrůdným systémem ještě kriminalizován. Pan Tomáš Jadlovský, ačkoli nic trestného nespáchal, nyní žije ve vyhnanství v?Arménii a kvůli zatykači vydaném místně nepříslušným španělským soudem se nemůže vrátit do Evropy. Arméni, kteří pamatují sovětský režim, který také pošlapával lidská práva, mají pro situaci Tomáše Jadlovského pochopení. České instituce pro Mgr Tomáše Jadlovského PhD nehnou prstem a říkají, že únos matkou trestný nebyl (to není pravda, je to stejný zločin jako únos dítěte z?Kanady spáchaný paní Marcelou Zábranskou, http://zpravy.idnes.cz/cesku-zatkli-v-kanade-za-unos-kdyz-vracela-dite-otci-fhi-/domaci.aspx?c=A160228_211347_domaci_fka) a únos dítěte otcem prý je věcí Španělska (které je ale místně nepříslušné tuto kauzu řešit !). Evropská komise ví o porušování unijního práva Španělskem už od roku 2013 a dodnes eurokomisařka Jourová nic v?této věci neudělala, ačkoli 2x slíbila, že se brzy ozvou. (http://www.stridavka.cz/zadost-o-doplneni-odpovedi-na-stiznost.html)

--

Člověk se musí zamýšlet, proč soudy takto diskriminují otce? Vždyť zákony říkají zcela něco jiného. Soudy jsou nezávislé na moci výkonné. To vede k jejich nekontrolovatelnosti a nezávislosti jejich rozhodování na platných zákonech. Soudy se tak v praxi neřídí rovnoprávnosti pohlaví a rovnoprávnosti obou rodičů, a jejich rozhodování se řídí, v části společnosti přijímaném pravidlem, že dítě patří k matce a otec má povinnost dítě a matku živit, přestože je z výchovy svého dítěte vyloučen. A toto pravidlo aplikují ad absurdum i v případech vysoce nemorálního chování matky, jako je odchod ze společné domácnosti, jako je únos dítěte do ciziny, jako je bránění otci v kontaktu s dítětem. Často se říká, že takovou situaci tu máme díky nepřirozené feminizaci soudů, kde soudkyně-ženy převažují nad soudci-muži. Částečně je to také pravda, ale jak ukazuje tento článek, je řada soudců-mužů, kteří uvažují stejně. Taková diskriminace mužů v rozvodové situaci je celospolečensky nesmírně škodlivá a je třeba se ji bránit.