V případě nedovoleného zadržování mých nezl. dcer v cizině český soudní systém ignoroval a porušoval platné právní normy a protože tak došlo k porušení mých práv garantovaných mi Listinou lidských práv obrátil jsem se na ESLP.
Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku byl zřízen k projednávání porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tzv. individuální stížnosti mohou podávat jednotlivci, skupiny jednotlivců či nevládní organizace pokud byly vyčerpány všechny vnitrostátní opravné prostředky a došlo k porušení Úmluvy. Pokud ESLP uzná vaši stížnost jako oprávněnou, nařídí zemi, na kterou si stěžujete, aby napravila porušování práv občana (pokud to ještě lze) a nařídí vyplacení odškodného. Před pár lety se na ESLP práva obrátila skupina diskriminovaných otců z ČR a u ESLP uspěli. Před podáním mé stížnosti jsem podání konzultoval a jedním aktivistou v oblasti práv otců a dětí, který má s ESLP své reálné zkušenosti. Upozornil mne, že přestože v mém případě došlo k jasnému porušení zákonnosti českými soudy, k rozhodování ignorujícímu platné právní normy a k poškození mých otcovských práv a tedy i práv mých dětí, tak v současné době nemám šanci v ESLP uspět. ESLP je zahlcen řadou případů porušení práv a řeší pouze malou část podání. Většina podání je pod různými záminkami, většinou formálních chyb v podání, odfiltrována a odmítnuta. Prvotní filtraci provádějí úředníci ze země, vůči které je stížnost směřována.
I tak bylo v mém případě. Stáhnul jsem si příslušný formulář z příslušné webové stránky a vyplnil jsem dle instrukcí ve formuláři celý formulář, vytiskl a odeslal. Vyplnil jsem také datum doručení posledního rozhodnutí ÚS v daném případě, tak jak požadovaly instrukce, které jsou součástí formuláře. Za 2 týdny mi přišla odpověď, že má stížnosti nebyla přijata k projednávání z důvodu, že podání nebylo úplné. Nedodal jsem jako přílohu mého podání doručenku rozhodnutí ÚS o doručení mému advokátovi. Dostal jsem také informaci, že detailní instrukce k podání stížnosti jsou k dispozici někde na webu a že mám smůlu, protože stížnost mohu podat jen jednou a že mé neúplné podání bude skartováno. Učinil jsem marný pokus: vytiskl jsem celé podání ještě jednou a podal kopii chybějící doručenky a odeslal. Odpovědí bylo, že má stížnost nebude projednávána, protože jsem nesplnil podmínky při prvním podání.
Je opravdu tragické, jak Evropský soud pro lidská práva nekoná to co je jeho úkolem a jak (ne)ochraňuje tato práva. Pokud by ESLP práva šlo o ochranu lidských práv, tak formální chyba v podání, navíc lehce odstranitelná, nemůže být příčinou odmítnutí stížnosti ! Navíc já jsem údaj datumu doručení posledního rozhodnutí ÚS vyplnil správně a jen jsem nedodal doručenku, tedy dokument, který by potvrzoval správnost mnou uvedené informace. Tedy apriori je stěžovatel považován za lháře a musí vyplněné údaje ve stížnosti důkazně doložit. Doručení nebo nedoručení doručenky a nikoli to že jsou lidská práva porušována, je tedy rozhodující pro to, jestli se ESLP bude nebo nebude stížnosti na porušování lidských práv vůbec zabývat !
Mou stížnosti v případě nedovoleného zadržování dětí v cizině se ESLP tedy nezabýval, mou stížnost a mou argumentaci nikdo nečetl. Rozhodl jsem se tedy její jednu část, zvanou Popis porušení článků Úmluvy zveřejnit na svém blogu a seznámit tak s tím alespoň čtenáře mého blogu. Jedná se o tyto 2 články Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
ČLÁNEK 8 Právo na respektování soukromého a rodinného života
ČLÁNEK 6.1 Právo na spravedlivé řízení 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
---
Popis porušení článků Úmluvy (část podané stížnosti)
Mezinárodním únosem ve smyslu Haagské úmluvy se rozumí jednostranné přemístění nebo zadržení dítěte z místa jeho obvyklého bydliště rodičem, opatrovníkem nebo jiným blízkým rodinným příslušníkem. Mezinárodní prvek se v únosových případech projevuje právě jen v rozdílných státech obvyklého bydliště a místa přemístění/zadržení. Cílem Haagské úmluvy je chránit tzv. kolektivní nejlepší zájem dětí. Toho dosahuje prostřednictvím ochrany práva péče dospělých. Právo péče ve smyslu Haagské úmluvy je autonomním pojmem a klade důraz na povinnosti, odpovědnost i práva obou rodičů, a to i v případě, kdy má jen jednoho stálého pečovatele. V tomto se právo péče ve smyslu Haagské úmluvy shoduje s rodičovskou odpovědností, tak jak ji definují české zákony. Tuto skutečnost potvrzuje i Vyjádření styčného soudce pro Haagskou úmluvu, pana JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ze dne 20.ledna, 2011 (dokument číslo 2)
Ústava České republiky hned v úvodu uvádí, že ČR respektuje závazky z mezinárodních vztahů. Závazky z mezinárodních vztahů vznikají zejména z účasti v mezinárodních a jedné nadnárodní organizaci (Evropská unie), z dalších pramenů mezinárodního práva jako jsou např. mezinárodní obyčeje apod. Po přijetí tzv. euronovely se součástí právního řádu staly některé mezinárodní smlouvy přímo, dokonce s aplikační předností před národními zákony. Týká se to smluv, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jsou závazné pro Českou republiku. Tím byl překonán zbytek dualistického přístupu k mezinárodním právním normám. Zároveň byl odbourán rozdíl mezi kategorií mezinárodních smluv týkajících se lidských páv (které byly právě již od roku 1993 na základě monistického přístupu přímo použitelné) a smluv s jiným obsahem. Haagská úmluva je tedy podle výše popsaného součástí českého právního řádu, a to na úrovni zákona, ovšem s aplikační předností před jinými vnitrostátními zákony, pokud stanoví v konkrétní otázce něco jiného. Aplikace Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí se dotýká jednak hmotného práva na respektování rodinného života, jednak procesního práva na spravedlivý proces.
Porušení článku 8.
Rodinný život je základem osobního života jednotlivce. Je chráněn na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. Garanci respektování rodinného života najdeme v mnoha mezinárodních dokumentech – čl. 16 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. prosince 1948, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ze dne 19. prosince 1966, Úmluva o právech dítěte. Ochranu rodinnému životu poskytuje samozřejmě také Evropská úmluva ve svém čl. 8.
Pojem rodinný život není Úmluvou definován. Z judikatury ESLP lze dovodit, že se jedná o skutečné vztahy mezi příbuznými a blízkými osobami, přičemž nejzákladnější lidský vztah je vztah rodiče a dítěte.
Evropská úmluva se aplikuje i na spory vznikající v důsledku mezinárodních únosů dětí. Tyto spory spadají pod článek 8, protože obsahuje pozitivní povinnost státu chránit rodinný život před neoprávněnými zásahy. Jinak řečeno, státy jsou Úmluvou vázány k tomu, aby učinily všechny potřebné kroky k ochraně rodinného života a k předcházení zásahů do něj od jakýchkoli subjektů. V mém případě státní orgány nejenže nevyvinuly adekvátní a efektivní snahu k vymožení mého práva (k navrácení dítěte), ale dokonce konaly pravý opak, když postupovaly proti rozhodnutím přijatým ve Švédském království, a tudíž porušily mé právo na respektování rodinného života, tak jak ho garantuje článek 8.
Základním aspektem rodinného života je vztah rodiče a dítě, a proto je základní pozitivní povinností státu v případech mezinárodních únosů dětí zajistit, aby se rodiče s dítětem znovu setkali a umožnit jim pokojné soužití. Od této základní povinnosti se pak odvíjí další, které vedou ke stejnému cíli – povinnost aplikovat Haagskou úmluvu a postupovat podle ní, povinnost správně interpretovat její ustanovení a povinnost efektivně vykonat konečné rozhodnutí vydané v řízení o navrácení podle Haagské úmluvy.
Právo péče o dítě může vzniknout ze zákona, z rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, popř. dohodou s právními účinky. Právo péče ve smyslu Haagské úmluvy je samostatný právní pojem, nezávislý na národních právních řádech. Haagská úmluva ho pro vlastní potřeby definuje ve svém článku 5 jako právo vztahující se k péči a zejména k právu určit pobyt dítěte. Tím , jak je toto implementováno v českém právním řádu se zabývá „Certifikát ohledně českého práva ohledně rodičovské odpovědnosti v českém právu vydaný ÚMPOD dne 19.září 2011“ (dokument číslo 7). Zde bych připomenul, že já jsem byl a stále jsem nositelem rodičovské odpovědnosti s právem nesouhlasit s trvalým přemístěním dětí do cizí země. A mé právo péče o děti vyplývalo nejen z původní ústní dohody s matkou dětí, ale i z toho, že jsem se péči o děti nadále aktivně věnoval. A to nejen před jejich odcestováním na přechodnou dobu jednoho školního roku (dokumentuje např. Sdělení MŠ Paskov ze dne 10. června 2011 – dokument číslo 3) a i v jejím průběhu tohoto školního roku, kdy jsem děti navštívil ve Švédsku, kdy mne děti pravidelně navštěvovaly v jejich obvyklém bydlišti v Paskově a kdy jsem se s dcerou T. věnoval její školní výuce z českých učebnic a přípravě na vykonání rozdílových zkoušek po jejím návratu, kdy jsem s dcerou K. absolvoval přijímací pohovor do první třídy ZŠ v Paskově a byl jsem v součinnosti s představiteli ZŠ Paskov. Skutečný výkon práva péče je dle ESLP vedle práva na péči druhým rozhodujícím znakem pro určení protiprávnosti přemístění/zadržení dítěte.
Soudy ve Švédsku posuzovaly, kde je obvyklé bydliště mých dětí, kde mají své kořeny, jaké mají zázemí doma v Paskově, zda je pro ně připraven nástup do školy v Paskově, tak aby nebylo narušeno jejich právo na rodinný život a Dvorní soud ve Stockholmu došel k závěru, že děti mají být v souladu s Haagskou úmluvou a tedy i v souladu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vráceny do jejich obyklého bydliště v ČR k otci. OS ve Frýdku Místku a následně další soudní instance se tímto nezabývaly a podporovaly jen neexistující práva matky s dětmi trvale vycestovat do ciziny, pokud má děti svěřeny do péče.
Porušení mého práva na ochranu rodinného života dle článku 8. Úmluvy spatřuji již v rozhodování soudu všech instancí ve věci mého návrhu na předběžné opatření k zákazu vycestování dětí do ciziny za účelem jejich trvalého přemístění do ciziny ze dne 21.července 2011. Již tehdy měly soudy konat kroky vedoucí k ochraně rodinného života mého a mých dětí. Zvlášť v tomto případě, kdy se nejednalo o mezinárodní manželství a matka dětí je Češka, která by s návratem do své vlasti jistě neměla problém. Další porušení mého práva na ochranu rodinného života nastalo v situaci, kdy švédský soud v souladu s Haagskou úmluvou již rozhodl o návratu dětí k otci do ČR, a Okresní soud ve Frýdku-Místku tomuto návratu svým chybným rozhodnutím zabránil. Vyšší soudní instance toto chybné usnesení podpořily. Soudní jednání ve věci samé se konalo již v době, kdy byly děti v cizině zadržovány 2 a více let. Argumentace Okresního soudu ve Frýdku-Místku (ze dne 31.října 2012, jed.čís. 0 P 25/2011 – 256), že bydliště dětí je automaticky tam, kde bydlí rodič, který má dítě svěřené do péče a že nedovoleným přemístěním dětí do ciziny nenastala vážná změna poměru výchovného prostředí je nejen trpce směšné, ale je v rozporu s článkem 8, Úmluvy, na ochranu rodinného života. Není možno souhlasit ani s argumentací Krajského soudu v Ostravě, že po třech letech si děti již zvykly v cizině a jejich návrat není v jejich zájmu (ze dne 15.listopadu 2013, sp.zn. 56Co 64/2013-403). Jedná se o české děti dvou českých rodičů, s kořeny v Česky a s celou rodinou v Česku a bylo v jejich zájmu v souladem s právem na rodinným život se vrátit do České republiky.
Ústavní soud ve svém zamítajícím rozhodnutí ze dne 21.března 2013, sp.zn. IV. ÚS 780/14 uvádí: „Je nepochybné, že přesídlení dítěte do jiného státu, tedy jeho zasazení do jiného sociálně kulturního rámce, je vždy zásadní změnou, kterou nelze učinit bez souhlasu druhého z rodičů. Tomuto výkladu pak nasvědčuje i nová právní úprava „podstatných záležitostí“ obsažená v ustanovení § 877 odst. 2 OZ, kde je demonstrativně mimo jiné zařazeno i určení a místo bydliště. Z uvedeného plyne, že chtěla-li matka s nezletilými dětmi přesídlit do Švédska trvale, měla se na tomto postupu dohodnout s otcem nebo ještě před tím, než přistoupila ke zcela bezprecedentnímu a bezohlednému porušení práv otce a svých nezletilých dětí, požádat soud, aby v této věci rozhodl. Pobyt dětí ve Švédsku bez souhlasu otce byl umožněn až na základě předběžného opatření vydaného Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 5. 3. 2012 sp. zn. 0P 25/2011 (potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 56 Co 535/2012). To však nic nemění na skutečnosti, že předchozí pobyt dětí v zahraničí, na který se nevztahoval souhlas otce, je třeba považovat za nelegální. Ústavní soud si je vědom té skutečnosti, že je v zásadě nepřípustné, aby z bezprávní povstalo právo, nicméně v projednávaném případě je třeba sledovat především zájmy nezletilých dětí, jimž se v rámci svých odůvodnění dostatečně věnovaly již obecné soudy.“ Tvrzení Ústavního soudu, že soudy nižších instance sledovaly zájem dětí je zcela nepravdivé.
Porušení článku 6, odst. 1
Porušení článku 6, odstavec 1, Úmluvy spatřuji v mém případě v řadě skutečností:
? Soudy všech instancí nepostupovaly s souladu s Haagskou úmluvou a to jak ve věci předběžných opatření, tak ve věci samotné. Ve svých usneseních a rozsudcích tuto mezinárodní úmluvu zcela ignorovaly. Haagská smlouva je součástí českého právního řádu a soudní proces, který její existenci ignoruje nelze považovat za spravedlivý soudní proces.
? V případě usnesení ve věci předběžného opatření ze dne 5. března 2012 je toto usnesení v naprostém rozporu s již existujícím rozsudkem Dvorního soudu Stockholm o navrácení dětí do jejich obvyklého bydliště ze dne 16. února 2012 a dále toto usnesení není v souladu s nařízením Brusel II k Haagské úmluvě a to v kapitolách: 5.1.1. "Předběžná opatření nelze použít k maření výkonu rozhodnutí". 5.1.2. "Zamezení prodlevám, které by mohly zablokovat výkon rozhodnutí
Citace z nařízení Brusel II:
5.1.1. Předběžná opatření nelze použít k maření výkonu rozhodnutí Soudní dvůr EU byl v řadě případů požádán o objasnění určitých aspektů používání nařízení, co se týká výkonu rozhodnutí. Již bylo poukázáno na skutečnost, že předběžná opatření, která jsou nařízena v jednom členském státě podle článku 20, nejsou vykonatelná v ostatních členských státech podle ustanovení článku 21 a následujících článků (73). To platí rovněž v situaci, kdy bylo ve prospěch jednoho rodiče vydáno vykonatelné rozhodnutí o schválení předběžných opatření týkajících se rodičovské zodpovědnosti, které bylo prohlášeno za vykonatelné v jednom členském státě, a druhý rodič se pokouší výkon tohoto rozhodnutí v jiném členském státě zmařit tím, že zde požádá o předběžná opatření ve svůj prospěch. V tomto případě Soudní dvůr EU objasnil, že soud v tomto druhém členském státě není jednoduše oprávněn nařídit tato opatření a podle nařízení musí vykonat původní rozhodnutí.
5.1.2. Zamezení prodlevám, které by mohly zablokovat výkon rozhodnutí Pokud by v případě neoprávněného odebrání ve smyslu čl. 2 bodu 11 změna okolností vyplývajících z postupného procesu, jako je integrace dítěte v rámci nového prostředí, postačovala k tomu, aby byl soud, který není v dané věci příslušný, oprávněn přijmout předběžné opatření, jež mění opatření ve věci rodičovské zodpovědnosti, které přijal soud příslušný v dané věci, přispěla by jakákoli prodleva ve vykonávacím řízení v dožádaném členském státě k vytvoření podmínek, jež by prvnímu soudu umožnily zablokovat výkon rozhodnutí, které bylo prohlášeno za vykonatelné. Takovýto výklad by narušil zásady, na nichž je nařízení založeno (74)
? Dále soudy všech instancí v celém procesu nepředvolaly a nevyslechly jediného svědka, kterého jsem navrhoval.
? Okresní soud ve Frýdku Místku mi při jednání dne 31.října 2012:
o nedal mi možnost se vyjádřit ke lživé výpovědi matky dětí
o nenařídil znalecký posudek dětského psychologa, jak jsem požadoval
o vyslechl přímo v jednací síni děti ve věku 8 a 10 let, který byly pod dlouhodobým vlivem matky a před jejíchž výslechem neprovedl posouzení způsobilosti a vyspělosti dětí k takovému výslechu
? Krajský soud v Ostravě při jednání sp.zn. 56Co 64/2013-403:
o Odmítl znalci z oboru dětské psychologie položit dvě důležité otázky, které jsem požadoval na základě konzultace s odborníky z ÚMPOD
o Odmítl provést výslech znalce z oboru psychologie, který provedl posudek, jak jsem navrhoval
? Ústavní soud se nezabýval mými stížnostmi ve věci obou předběžných opatření a jen je zamítnul s formálním zdůvodněním, že se jedná jen o předběžná opatření. Přitom jsem vysvětlovat jak fatální vliv měla tato předběžná opatření na průběh celé kauzy
? Ústavní soud ve zdůvodnění svého rozsudku ze dne 21.března 2013, sp.zn. IV. ÚS 780/14 uvádí, že matka dětí zcela bezprecedentně a bezohledně porušila práva otce a svých nezletilých dětí, a že pobyt dětí v zahraničí, před usnesením ze dne 5.3.2012, na který se nevztahoval souhlas otce, je třeba považovat za nelegální a že Ústavní soud si je vědom té skutečnosti, že je v zásadě nepřípustné, aby z bezprávní povstalo právo. Přesto Ústavní soud mou stížnost zamítnul a zdůvodňuje to tím, že soudy nižších instancí jednaly v souladu se zájmem dětí, což není pravda, protože z výše uvedeného vyplývá, že soudy naopak jednaly proti zájmu dětí a jejich právu na rodinný život.
