Na jednom lidskoprávním serveru mne zaujal článek pana Mgr. Tomáše Jadlovského, PhD. o chování Lubomíra Ptáčka, soudce Nejvyššího soudu a styčného soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí.
Již delší dobu sleduji různé případy nezákonného a necharakterního chování našich soudců na všech úrovních soudů. Je až s podivem, že na soudech soudí (a tím zásadním způsobem rozhodují o životě lidí) velké množství lidí, kteří mají naprosto zvrácený žebříček hodnot, lidí, kteří nemají problém ignorovat platné zákony, lidí bezcharakterní, lidé, kteří nemají problém podporovat zločin, lidí, kteří nemají problém lhát.
Dokud jsem se nesetkal s "prací" české justice blíž (v případě nezákonného únosu mých dcer do ciziny), jsem naivně věřil, že funkci soudce, vykonávají z naprosté většiny charakterní lidé, kteří ctí platné zákony. Z chování a neprofesionality soudkyň, s kterou jsem se setkal na našich soudech, jsem byl zcela šokován a zděšen, stejně jako řada mých známých a příbuzných, kteří případ sledují. Vůbec se zde nejedná pouze o to, že bych já v mém případě byl nespokojen s nějakým rozhodnutím kauzy v můj neprospěch. Jedná se zde o evidentní naprosto neprofesionální a nekompetentní chování soudců, ignorování platných zákonů, podjatosti a diskriminace stran na základě pohlaví, neprovádění důkazů, nepředvolávání žádného svědka jedné strany, zatímco ze svědků druhé strany se udělají přímo účastníci řízení, ignorování práva na spravedlivé soudní řízení, až směšně hloupé zdůvodňování rozsudků ze strany soudkyň. A postupně jsem zjišťoval, že takové hanebné chování soudců/soudkyň není na našich soudech vůbec ojedinělé. Seznámil jsem se s celou řadou případů hanebného chování naší justice. Hodně detailně sleduji případ únosu syna Tomáše Jadlovského, kterého si nesmírně vážím jako charakterního člověka a jako skvělého táty Mirka Jadlovského. Tento případ je exemplární ostudou naší justice a dalších státních orgánů. Právě proto mne zaujal článek Tomáše Jadlovského "Prolhaný soudce Lubomír Ptáček".
V době, kdy byly mé dcery nezákonně uneseny do ciziny a kdy jsem to jako nedovolené zadržování dětí v cizině řešil s ÚMPOD (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně) u švédských soudů a bohužel i u českých soudů, jsem se dověděl, že tzv. styčný soudce za ČR pro Haagskou úmluvu občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, je Lubomír Ptáček. Nesetkal jsem se s ním osobně a představoval jsem si naivně, že styčný soudce pro takovou mezinárodní úmluvu musí být zkušený, seriózní, charakterní a kompetentní soudce, který stojí na straně práva, právě proto, aby neprocházely takové těžké zločiny, jako jsou nezákonné únosy dětí do ciziny jejich matkami a nikoli, aby napomáhal tomu, aby takové závažné zločiny, jakým je například právě únos malého Mirka Jadlovského do Španělska, procházely.
--- ----- ---
Celé znění článku Mgr. Tomáše Jadlovského"Prolhaný soudce Lubomír Ptáček", vydaném na lidskoprávním web serveru Stridavka.cz:
„Drahý Lubomíre, rád se dozvídám, že všechno šlape dobře.“ Touto větou začíná anglická odpověď španělského styčného soudce Francisca Javiera Forcady Mirandy, když 31. července 2014 odpovídal českému styčnému soudci Lubomírovi Ptáčkovi. Dále dodává, že potvrzuje příjem zprávy a postupuje ji určenému soudu. Co oběma pánům tak dobře šlapalo?
O den dříve český styčný soudce, pověřený komunikací mezi soudci různých zemí EU, napsal španělskému, že jménem soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 Hany Vrané žádá o přenos příslušnosti k nezletilému Mirkovi Jadlovskému. Případ, o kterém se už hodně psalo a mluvilo a který ještě zdaleka není u konce. Drahý Lubomír ještě dodává, že slyšel, že otec a opatrovník nezletilého jsou proti přenosu, ale kdyby se cokoliv dělo, má se ozvat.
Aby argumenty nespokojeného otce a opatrovníka proti přenosu příslušnosti soudce netrápily, rozhodli se předat příslušnost tajně. HANA VRANÁ z Obvodního soudu pro Prahu 5, nezávislá na tom, že jí tentýž Lubomír Ptáček coby předseda senátu Nejvyššího soudu jen o pár měsíců dříve uložil, aby urychleně rozhodla ve věci samé, sepsala dopis, ve kterém poskládala argumenty pro přenos tak, jak je sepsala matka. Tato soudkyně je proslulá tím, že vždy volí cestu nejmenší námahy – kopírovat a vložit. Předpokládám, že mnozí čtenáři Střídavky ovládají elementární angličtinu natolik, že alespoň data a hlavní smysl celého dopisu netřeba překládat. Největší perly:… nezletilý má španělské občanství, má trvalé bydliště v Madridu, kde žije s matkou… (ve skutečnosti má i české občanství a poslední bydliště odsouhlasené oběma rodiči v Praze, kde nadále žil otec, ale to se asi zrovna nehodilo zmiňovat, stejně jako že matka měla Ministerstvem vnitra registrovaný trvalý pobyt v Praze, kde rovněž čerpala mateřskou a zdravotní péči) … španělský soud zrušil… španělský soud zakázal… (co na tom, že španělský soud je nepříslušný, když jediná zákonná soudkyně Hana Vraná se chce zbavit práce) … nezletilý hovoří španělsky od narození… (těší mne, že mé geny se tak kvalitně projevují) … nezletilý navštěvuje českou školu v Madridu… (jazyk matky od narození, otcovský až ze školy, asi to s těmi geny zas tak kvalitní nebude, navíc se o pár týdnů později při osvobození nezletilého ukáže, že nedokáže sestavit českou větu, což by v pěti letech už mělo být normální).
E-mailovou korespondenci Ptáčka a Vrané se španělskými orgány v angličtině si můžete přečíst ZDE.
To se tak čtvrtým rokem soudíte o dítě v Praze, píšete stížnosti na průtahy, dokonce vám na ně místopředsedkyně soudu dohlíží, dítě uneseno, a najednou se dozvíte, že už se v Praze asi půl roku nesoudíte, jen vám to nikdo neřekl. Čeští i španělští justiční mafiáni použili pro legalizaci únosu Mirka Jadlovského dosud nepoužívaný článek 15 Nařízení Rady EU č. 2201/2003. Soudy si mohou předat příslušnost, ve výjimečných případech, ovšem za poměrně přísných podmínek. Klasikou je zájem dítěte, o kterém snad na Střídavce nemusím nijak řečnit, všichni víme, k čemu slouží. V nařízení je však pevně stanovený termín, že k předání musí dojít do šesti týdnů, protože Evropská unie přece slouží k usnadnění života občanů a urychlení vyřizování jejich starostí. Hana Vraná vůbec netuší, že nějaká lhůta existuje. Odvolací senát pod vedením soudružky Anisjy Pillerové, proslulý nadpřirozenými matematickými schopnostmi cokoliv přepočítat ku prospěchu matky (viz článek PODVODNÉ JEDNÁNÍ SOUDKYŇ) už v odvolání o lhůtě četl, ale když si to přeje matka, tak lhůta najednou není propadná, ale pořádková, tj. může běžet jakkoliv dlouho. Případ míří z popudu otce i opatrovníka k Nejvyššímu soudu jako první svého druhu u nás a opatrovník (ÚMPOD) dokonce sepíše sérii argumentů proti návrhu matky. Na Nejvyšším soudu je spis přidělen, jaká náhoda, Lubomírovi Ptáčkovi.
Lubomír Ptáček měl spis přidělen více než 8 měsíců, jeden by si řekl - první případ svého druhu, spousta argumentů, které je třeba posoudit. Čekal jsem, že se vypořádá s tím, že manželství, o jehož rozvod je zažádáno už pět let, nepůjde rozvést vůbec kvůli kolizi právních systémů (viz článek STÍŽNOST NA KOLIZI PRÁVNÍCH SYSTÉMŮ). Lubomír Ptáček mu nevěnoval ani slovo. Opatrovník upozornil, že směrnice EU odděluje výchovu a výživu a předat příslušnost jde jen k výchově, což celé předání příslušnosti poněkud kalí, každému z jiného důvodu. Matka má v kapse tolik nadějných španělských usnesení a exekucí a jen se třese je vykonat, otec zase říká, že mít dva soudy pro jedno dítě, dnes sedmileté, to je při každé další změně opět spousta korespondence, překladů, o advokátech nemluvě. Ovšem je-li toto v zájmu malého Mirka, Lubomír Ptáček opět neposoudil. Co se nehodí, to se přehlédne. Ale něco se do usnesení napsat musí a náš Lubomír má rád dlouhé texty se spoustou odkazů a citací. Vypadají, že se napracoval a obsáhle vše odůvodnil. A tak se pustil do argumentu s propadnou lhůtou šesti týdnů. Nejdříve dal za pravdu otci i opatrovníkovi, že lhůta propadlá je a že po jejím marném uplynutí musí pokračovat v práci původní soud. Chudák matka - zase nejistota v podobě českých soudů. Chudák Hana Vraná – zase práce. A co španělští kolegové, budou drahého Lubomíra plácat po rameni?
Lubomír Ptáček se ale v zájmu matky osobnostně rozpoltil, oddělil své dvě funkce styčného soudce a předsedy senátu Nejvyššího soudu a zjistil, že vlastně není známo, jak onu zpropadenou lhůtu počítat. Hana Vraná poslala svůj dopis 11.7.2014, styčný soudce Lubomír Ptáček ho 30.7.2014 odeslal, a španělský protějšek mu hned 31.7.2014 s radostí potvrdil doručení, jak se píše úvodem článku. Jenže španělská soudkyně, která má případ na starosti, odpovídá až 23.2.2015. Se znalostmi práva je na tom asi jako naše Hana Vraná. Bohorovné soudkyně, nezávislé na čemkoliv, jaképak lhůty. A jak z toho vybruslil předseda senátu Lubomír Ptáček? Vytkl Haně Vrané, která neumí žádný cizí jazyk a jejímž jménem korespondoval styčný soudce Lubomír Ptáček, že si datum doručení měla zjistit. Ptáček řekne Vrané, že si datum měla přes Ptáčka zjistit... A když si ho nezjistila, tak vlastně nikdo neví, jak lhůta běžela, korespondence styčného soudce Lubomíra Ptáčka se vytratila z povědomí (nikoliv ovšem ze spisu, kde byla přehlédnuta) a než by předseda senátu Lubomír Ptáček něco zjišťoval, rozhodl, že těch sedm měsíců mohlo ve Španělsku trvat i jen šest týdnů, nakonec, kdyby otec nebo opatrovník opravdu chtěli, mohli se odvolat tam. Že nic nevěděli nebo nejsou účastníky cizího řízení – jejich smůla. Že předávka probíhala tajně – také nevadí. Podtrženo sečteno, je v zájmu nezletilého, aby se případ šoupl do Španělska a na zájem dětí mají patent soudci (viz USNESENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU).
V trestním právu existuje zásada in dubio pro reo – v případě pochybností se má rozhodnout ve prospěch obviněného. Pro právní stát je přijatelnější netrestat možného zločince než odsoudit nevinného. Lubomír Ptáček zavedl, nezávisle na zákonech, novou zásadu pro opatrovnická řízení – in dubio pro matre. Jsou-li o něčem pochybnosti, rozhodne se ve prospěch matky. A když pochybnosti nejsou, tak se prostě vytvoří a pokračuje se krokem číslo jedna.
--- ----- ---
Já bych k poslednímu odstavci článku Mgr. Tomáše Jadlovského PhD doplnil, že zásadu dubio pro matre na opatrovnických řízeních nezavedl až soudce Lubomír Ptáček, ale bohužel tato zásada je standardem naší opatrovnické justice již dlouhodobě. A ještě horší je, že naše opatrovnická justice se dokonce řídí zásadou, že ve prospěch matky se rozhodne i v případech, když nejsou žádné pochybnosti, že matka jedná nezákonně nebo dokonce, když páchá zločin únosu dítěte do ciziny. A právě tuto skutečnost potvrzují i fakta uvedená v článku "Prolhaný soudce Lubomír Ptáček".
