Český básník Jaroslav Vrchlický ve své epické básní Tři jezdci říká "A jak hloh trpké nese ovoce, tak vychování dítek bez otce!". Co platilo než před sto a více léty, platí i dnes?
Vzpomněl jsem si na ten citát, když jsem četl o rozvodu celebrity Angeliny Jolie s hercem Bradem Pittem, kdy herečka již požaduje svěření dětí do své péče a otce dětí obviňuje ze špatné výchovy s cílem vyloučit otce z výchovy svých dětí. Četl jsem vyjádření chůvy z této herecké domácnosti, o tom že zatímco Jolie věnuje spoustu času a energie návštěvám uprchlických táborů a své humanitární práci pro OSN, v domě s šesti dětmi panuje anarchie, děti jsou nekontrolovatelné a nevychované. Brad je jediný kdo se snaží děti krotit a vychovávat. Samozřejmě, vždyť je to otec. Pokud Angelině, za pomocí špičkových právníků, které si najala, vyjde její ďábelský plán na eliminaci otce z výchovy dětí, tak můžeme ty děti jen litovat, že příjdou o výchovu otce a ve výsledku se dočkáme trpkého výsledku.
Když dítě před více než sto lety bylo vychováváno bez otce, znamenalo to, že otec odjel do války nebo zemřel. Dnes je rozvod běžná metoda ukončení manželské krize a díky zlozvyku svěřování dětí do péče výhradní péče matky na našich soudech, děti přicházejí o výchovu otce. Někteří demagogičtí psychologové, jako mediálně známý Jeroným Klimeš, tvrdí, že za ta staletí jsme si zvykli přijmout smrt rodiče a rozvod by tedy měl být něco jako smrt jednoho rodiče, který zmizí z života dítěte. Jenže je obrovský rozdíl mezi tím, když někdo od nás odejde smrtí a tím, když nás zradí tím, že po rozvodu dobrovolně (nebo nedobrovolně) zmizí z našeho života. Dítě dobře ví, že při rozvodu otec neumírá a pokud z jeho života otec zmizí (ať vlastní vinou nebo vinou matky) tak to dítě bere jako zradu, která způsobí trauma v jeho psychice.
Raději si proto připomeňme slova skutečně kvalifikovaných psychologů jako je česká psycholožka Prof PhD Lenka Šulová, CSc: „Mateřská a otcovská role jsou vzájemně vůči dítěti nezastupitelné. Nelze rozhodnout, kdo je pro dítě a jeho zdravý psychický vývoj významnější rodičovskou postavou… Dítě má oba rodiče. Oba rodiče mají k dítěti specifickou roli. Některé matky se domnívají, že otec je jakási jejich náhražka, že je to nedokonale fungující matka. Otec prostě není matka. Otec je otec, matka je matka. Jejich chování vůči dítěti je nezastupitelné, specifické a pro dítě životně potřebné.“ A bohužel v praxi se ukazuje, že názor, že otec je ve výchově dětí jen jakási jejich náhražka, že je to nedokonale fungující matka, jehož hlavním posláním v životě dítěte je platit výživné má celá řada opatrovnických soudkyň, někdy i nekompetentních soudců.
Pokud ve výchově dítěte chybí jeho otec, dítěte v jeho životě něco podstatného a nenahraditelného chybí. Ukazuje se, že partner matky otce dítěti nenahradí, ačkoli si to matky často přejí, a melou nesmysly o nějaké nové "rodině". Matky také zpravidla bývají ty, které dítě rozmazlují, omlouvají jeho chování, zametají mu cestičku. Otec zpravidla je ten přísnější a na dítě náročnější. Je tomu tak, že své dítě miluje, chce pro ně to nejlepší a proto na něj klade určité nároky, chce mu otevřít cestu do světa. Pokud dítě žije s partnerem matky, tak ten buď je na dítě přísný a nevlídný, protože k němu nemá vztah nebo naopak, snaží se získat přízeň jejích dětí různými dárky proto, aby se zavděčil své partnerce, ale bojí se být na dítě přísný, aby se nedočkal nepřízně partnerky. Otec je na dítě přísný a náročný proto, že mu na jeho dítěti záleží a myslí to s ním dobře.
Tím, že otcové jsou na děti přísnější a náročnější, tak pozitivně formují charakter dítěte.
Samozřejmě lidé jsou různí a pokud má někdo tátu vypočítavého prevíta, který kvůli vlastní výhodě zradí kohokoli, který, aby dosáhl svého nemá problém lhát, který vidí hodnotu v tom, že bezohledně něco na úkor druhého získá, pak takový otec těžko do výchovy dítěte, formování jeho charakteru a jeho hodnotového žebříčku přinese něco pozitivního. Avšak kromě výchovy charakteru jsou tu další pozitivní aspekty výchovy otce.
Otcové vymýšlejí nové hry, jsou podnětnější. Dávají dětem více podnětů a více od nich vyžadují. Jejich komunikace s dítětem je komplikovanější, tím aktivizují dítě a nutí ho porozumět, reagovat. Muži ovlivňují vývoj dítěte směrem k okolnímu prostředí, podporují všechno, co dítě připravuje na konfrontaci s nástrahami okolního světa. Otcové jsou obratní v podněcování dítěte ke zvídavosti a vytrvalosti. Více než matky je povzbuzují v poznání nového, dosud nepoznaného. Učí malé děti zůstat i přes zklamání u učení (například otcové posadí dítě opět na kolo, poté co spadlo).
Otec ukazuje dítěti jiné věci a jiný svět než matka. Nedávno jsem na svém blogu připomněl slova jednoho syna, jež byl matkou po rozvodu rozmazlován, nevychováván a veden k neúctě ke svému otci. Matka omlouvala jeho excesy a zametala mu cestičku a otce se z jeho života snažila zcela eliminovat. Jeho vztah s otcem nakonec skončil tragédií. Přesto si po letech od smrti otce uvědomil, že je řada věcí, které mu do života dal právě jeho táta: "Naučil mě jezdit na běžkách, na kole, hrát šachy, chytat ryby do ruky, ukázal mi Jeseníky. Nikdy si přede mnou nestěžoval a neřešil se mnou své osobní problémy."
Znám jednu již dospělou osobu, která někdy hovoří o tom, jak ji negativně ovlivnilo násilnické chování otce alkoholika vůči její matce v jejím dětství. Prý si přála, aby matka od otce odešla, což se nestalo. Zároveň tatáž osoba někdy vzpomíná a hezky mluví o tom, jak ji táta bral na hory, jak spolu chodili sbírat houby, jak spolu chodili na ryby. Pokud by její matka od jejího otce odešla, byla by sice ušetřena řady nepříjemných scén, které jistě negativně ovlivnily její život do dospělosti, ale také by přišla o to, co ji dal otec. Ona dobře ví, že táta ji měl rád svou otcovskou láskou, přestože některé věci ve svém životě nezvládal, přestože byl někdy přísný a uměl dát najevo svůj nesouhlasil s tím, co někdy udělala a ona po letech uznává, že měl pravdu.
Myslím, že obecně stejně jako kdysi platí, že jak hloh trpké ovoce nese, tak vychování děcek bez otce.
