Jak státní orgány v naší zemi diskriminují otce

Za to, co by mělo být ve slušném státě naprosto přirozené - býti svému dítěti i po rozvodu rovnoprávným rodičem - musí otcové v naší zemi bojovat, často řadu let, mnohdy zbytečně. Někdy, třeba až po 8 letech šikany, vyhrají..

Zaujal mne příspěvek na Facebooku jednoho otce, jistého P.B., který 8 let (slovy osm) bojoval za to, aby mohl být rovnoprávným rodičem svého syna. Cituji:

Dovoluji si tímto velice moc poděkovat Unii otců, jejíž členové mi dva roky pomáhali v boji o STŘÍDAVOU PÉČI, kterou včera stanovil Krajský soud v Pardubicích. Po osmi letech se díky tomuto rozsudku konečně cítím rovnoprávným otcem syna Vítka.Pro otce které matky jejich dětí odhánějí od jejich společných potomků tedy mohu konečně vzkázat "Jde to"! Tedy: "Nemusíte opustit vlastní děti jen pro nenávist-zlobu atp. bývalé partnerky. Nemusíte okrást vlastní děti o svou lásku k nim, jen pro vlastní pohodlné rezignování před soudkyněmi odmítajícími respektovat práva dětí na lásku svých otců".Děti potřebují své otce stejně jako své matky, aby od obou rodičů mohli čerpat podporu, porozumění, životní zkušenosti a jistoty pro jejich zdravé a plnohodnotné dospívání a celý jejich budoucí život.

Na Facebooku v určitých diskusních skupinách najdete řadu příspěvků otců, kteří marně x let bojují za to, co by mělo být ve slušném státě naprosto přirozené - aby po rozvodu mohli být rovnoprávným rodičem svému dítěti a nikoli jen víkendový stykač a sponzor porozvodového života své ex-partnerky. Najdete tam i řadu podobných příspěvků, jako je výše zmíněný příspěvek P.B. - otcové se chlubí, že po třech, po pěti a někdy i po osmi letech dosáhli toho, že se konečně stali rovnoprávnými rodiči a pod příspěvkem pak desítky upřímných gratulací.

Vždyť je to naprosto šílené, aby normální, tedy dobrý táta, který má své děti rád, se vůbec musel u nějakých státních organizací doprošovat toho, aby mohl být rovnoprávným rodičem svému dítěti ! Tedy za to, co mají matky po rozvodu zcela automaticky. Rozdíly mezi rodiči dělají naše státní orgány na principu příslušností k pohlaví. Jsi žena - zůstáváš rodičem-matkou a tvůj bývalý partner ti bude platit. Jsi muž - zůstaneš jen platičem a místo otcem, budeš už jen stykačem, který má právo se se svými dětmi občas stýkat. Praxe ukazuje, že když dá návrh na předběžné opatření otec, je zamítnuto, protože ho dal otec. Když dá návrh na předběžné opatření matka, je schváleno, protože ho dala matka. Pokud otec za své děti bojuje je ze strany soudů a často i OSPODů šikanován, ponižován, jeho rodičovství je ignorováno, kromě tzv. vyživovací povinnosti samozřejmě. Otcovy důkazy jsou často přehlíženy, svědci navrženi otcem nejsou předvoláni. Lživá tvrzení matky jsou automaticky považována za prokázanou pravdu bez nutnosti dokazovat jejich pravdivost. Stává se, že arogantní soudkyně, zakáže, v naprostém rozporu se zákonem, aby otce zastupoval jeho legální právní zástupce. Stává se, že ze soudního spisu zmizí některé dokumenty, které tam dal otec nebo jeho právní zástupce. Často soudkyně beze studu dokonce schválí otci menší kontakt s dětmi než mají rodiče matky. Ne každý otec má dost financí na to, aby se odvolával a za své děti bojoval dál. A ne každý má na to nervy. Mnoho otců je otřesným přístupem našich soudů tak znechuceno, že boj za své děti vzdají. Někteří vytrvají a bojují dál dva, pět nebo i osm let za něco, co by mělo být ve slušném a právním státě naprosto přirozené.

Právě proto, když čtu podobné radostné zprávy některých otců, říkám si, "proboha v jakém absurdním Kocourkově to žijeme" ? Proč v "právním státě" musí někdo osm let bojovat za to, co má dostat automaticky ihned ? Proč se někdo po osmi letech vůbec raduje, že je velký šťastlivec, jelikož nakonec překvapivě dosáhl toho, na co má přirozené právo nejen on, ale i jeho dítě.

K čemu máme vůbec ministra pro lidská práva, když ten se vůbec nezabývá tak vážným problémem, jako je diskriminace otců v naší zemi ? A je absurdní, když někteří politici právě takového Kocourkova, absurdistánu, kritizují jiné země za porušování lidských práv, které se údajně děje u nich. Každý by si nejprve měl zamést před vlastním prahem a teprve potom může kritizovat druhé.