Jak se česká vláda nestará se o porušování lidských práv vlastních občanů

Již delší dobu sleduji proces s ukrajinskou občankou Nadijou Savčenkovou, který probíhá na území Ruska. V posledních dnech šly zprávy ohledně konečného verdiktu ruského soudu a také reakce české vlády na něj.  

Nechci zde hodnotit nakolik je tento proces v Rusku spravedlivý. Ukrajina jistě měla a má právo bránit svou svrchovanost a celistvost proti proruským separatistům. Nemám však dost informací a tak neumím posoudit, jestli paní Savčenková bojovala jen proti proruským teroristům nebo přivodila smrt novinářů či jiných civilistů jak tvrdí Rusko.

Co mne však zaujalo ? To, že Ukrajina stojí za svou občankou. Stát by měl stát za svými občany. A zaujalo mne, jak česká vláda tento rozsudek komentuje a jak hledá řešení pro ukrajinskou občanku. A také, že česká diplomacie dokonce vyzvala Moskvu,aby Savčenkovou „s ohledem na humanitární důvody a přijaté mezinárodně právní závazky“ neprodleně propustila a umožnila její návrat domů.

A zde velký kontrast v tom, jak tatéž česká vláda, která se bije za práva ukrajinských občanů, nijak nepomáhá Tomáši Jadlovskému, vlastnímu českému občanovi, který je protiprávně perzekuován a diskriminován španělskou justiční mafií. Česká vláda je o tomto exemplárním porušování lidských práv českého občana ze strany Španělska dostatečně informována, ale nijak českému občanovi nepomáhá. Nikde se nedočteme prohlášení  pana Sobotky, co by mohlo být řešením pro Tomáše Jadlovského. Nikde se nedočteme, že česká diplomacie vyzývá Španělsko ke zrušení mezinárodního zatykač a trvá na jeho zrušení. Hájit svého občana, jehož lidská práva jsou porušována jinou členskou zemí EU je asi problematické a tak se naše vláda tváří, že tento problém neexistuje. 

Bohužel se ukazuje se, že současné Španělsko má k právnímu státu velmi daleko a zdá se že, spíš pokračuje v totalitních metodách fašistického režimu. V případě Tomáše Jadlovského a jeho syna Mirka, se jedná o  několikeré pochybení španělské justiční mafie, které se jeví jako záměrné a tedy i systémové pochybení. 

Panu Tomáši Jadlovskému bylo ve Španělsku upřeno jeho právo na spravedlivý proces ve věci mezinárodního únosu jeho syna do Španělska. Když dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosu dětí   podal ve Španělsku žádost na návrat svého dítěte domů do ČR,  informaci o konání řízení obdržel jen pár dní před jeho konáním, takže se nemohl zúčastnit a nemohl být vyslechnut. Nicméně španělský soud prvního stupně postupoval podle haagské úmluvy a nařídil návrat dítěte domů do Prahy. Takže když panu Jadlovskému vrátili syna domů, nestaral se o to, že nebyl u soudu  ve Španělsku osobně vyslechnut a věnoval se českému řízení o výchově a výživě. O tom, že jeho žena podala na španělský soud odvolání proti navrácení dítěte domů, nebyl pan Jadlovský španělskými úřady nijak informován. Nebylo mu tak vůbec umožněno se tohoto odvolacího řízení ve Španělsku účastnit a řízení proběhlo bez něj a dokonce vůbec bez toho, aby věděl, že toto řízení probíhá. Jeho syn byl podruhé unesen do Španělska a teprve po několika týdnech mu ÚMPOD  (český Úřad pro Mezinárodněprávní Ochranu Dětí) poslal rozsudek odvolacího soudu ve Španělsku. Mu  samotnému mu Španělé nikdy tento rozsudek nedoručili a tedy nemohl podat dovolání, ústavní stížnost, nic. Jako by pro toto řízení, které legalizovalo nezákonný únos jeho syna do ciziny, vůbec neexistoval. Až později se pan Jadlovský dověděl, že v tomto řízená byl zastoupen nějakým ex-offo advokátem, kterého nikdy neviděl, který s ním nikdy nemluvit a dodnes nezná ani jeho jméno. Manželka u odvolacího řízení argumentovala , že pan Jadlovský s trvalým přemístěním syna do Španělska již dříve souhlasil (toto tvrzení je samozřejmě lživé a neexistuje pro ně jediný důkaz kromě lživého tvrzení jeho manželky). Španělský soud tuto argumentaci přijal a navracení syna pana Jadlovského domů do ČR na základě této neprokázané argumentace zamítnul, aniž by dal panu Jadlovskému možnost se u soudu vyjádřit nebo podat dovolání k nejvyššímu soudu.

Tento nezákonný postup španělských justičních orgánů a jeho provedení působí tak, že se jedná záměrný a tedy systémový způsob, sloužící  k obcházení Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí tak, aby děti nebyly vydávány ze Španělska do jejich obvyklého bydliště v původních zemích.

Dále španělská justiční mafie ignorovala skutečnost, že řízení o určení péči o dítě zahájil pan Tomáš Jadlovský v ČR dříve než jeho manželka na území Španělska. Nakonec místní příslušnost pražského soudu potvrdil i český nejvyšší soud. Podle unijních pravidel musí soudní řízení probíhat jen v jedné zemi a to v té, kde bylo zahájeno jako první. Toto však nebránilo Španělsku, aby  ignorovalo soudní řízení v Česku a  vedlo si ve Španělsku vlastní, paralelní a nezákonný proces o svěření dítěte do péče a výživném. 

České usnesení o styku otce s dítětem matka nikdy nedodržela a i přes otcovy snahy ho nikdo nevymáhal, takže se otec se synem se přes rok vůbec neviděli. Nakonec byl otec donucen řešit nezákonnou situaci vytvořenou španělskou justiční mafií tak, že své dítě ze Španělska odvezl. 

Následně španělská justiční mafie vydala na českého občana pana Tomáše Jadlovského mezinárodní zatykač a to přesto, že španělský soud není místně příslušný tuto kauzu řešit ! Z důvodu vydání tohoto nezákonného zatykače se musí tento náš občan zdržovat na území Arménie a nemůže se vrátit domů do ČR. Mezinárodní zatykač vydaný španělskou justicí je platný i v ČR. Pan Tomáš Jadlovský  se obrátil na vládu, aby zaručila, že tento španělský nezákonný zatykač nebude uznávat, ale dosud se od vlády nedočkal žádné pomoci.  Asi je pro naši vládu jednodušší jen poukazovat na cizí problémy, než řešit problémy našich vlastních občanů ?  

Je nutno připomenout, že španělská honorární konzulka v Arménii paní Armine Adamjanová se  zúčastnila zločinného přepadení našeho českého občana Tomáše Jadlovského na území Arménie, kdy byl náš občan fyzicky napaden a bylo mu násilím uneseno dítě a předáno jeho manželce. Tato španělská honorární konzulka je nyní vyšetřovaná arménskými orgány.  Česko sice poslalo Španělům nótu, ale ti na ni neodpověděli a Česko se nenamáhalo odpověď vymáhat.

Premiér Sobotka a celá česká vláda o případu Tomáše Jadlovského má i dost informací a dobře ví, k jakým justičním pochybením tam došlo. 

Četl jsem, že český premiér Sobotka se Ukrajinky Nadji Savčenkové zastával přímo v Bruselu na evropském summitu. O českém občanovi Jadlovském a nezákonném jednání španělské justiční mafie tam však nehovořil. Za kritiku Ruska mu bruselští mocipáni jistě poklepou na rameno, ovšem zastání se českého občana proti justiční mafii členské země EU by mu zřejmě přineslo problémy a tak se tváří, že Tomáš Jadlovský a jeho kauza neexistuje. Za takový zbabělý postoj našeho premiéra  se můžeme my čeští občané jen stydět. 

Ze zbabělého postoje české vlády je mi smutno. A přitom by stačilo prohlásit, že Česká republika neuznává mezinárodní zatykač ze Španělska na Tomáše Jadlovského, který byl vydán nezákonně. Na to je třeba "mít koule", které tlučhuba Bohuslav Sobotka, jak je naší veřejnosti již dostatečně známo, nemá. Jistě, hrozí diplomatická roztržka se Španělském, zemí EU, a to, že Španělsko recipročně přestane uznávat mezinárodní zatykače vydané Českou republikou. Ale za toto přece český občan nezákonně perzekuovaný v zahraničí stojí !  Nebo budeme stále jen lokaji se shrbenými zády, kteří jednou poklonkují Hitlerovi, jednou Stalinovi, pak Brežněvovi, pak zase Merkelové a námi nevoleným bruselským vládcům ?

Už před časem, když byly moje děti nezákonně zadržovány jejich matkou (Češkou) ve Švédsku a švédský soud již nařídil návrat mých dětí domů do Česka, tak jedna hanebná česká soudkyně z OS Frýdek Místek tento mezinárodní nezákonný únos českých dětí do ciziny zlegalizovala schválením návrhu matky na předběžné opatření. K návrhu na předběžné opatření jsem neměl možnost se nijak vyjádřit a přesto toto rozhodnutí zásadně ovlivnilo další život mých dětí a mé rodinné vazby s nimi. Toto rozhodnutí jednoznačně je v rozporu s Haagskou úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí.  Několikrát jsem psal na české Ministerstvo spravedlnosti a dosud jsem nedostal žádnou odpověď. Přesto, že jsou povinni mi do 30 dní odpovědět ! Ani intervence u tzv. Ochránkyně veřejných práv nepomohla. A naše tzv. Veřejná ochránkyně veřejných práv mi dosud neodpověděla, jak je možné porušování a obcházení mezinárodních úmluv  českými soudy. Státní zastupitelství mé trestní oznámení na soudkyni zametlo pod koberec a svou odpověď mi poslalo pouhé 3 dny po doručení trestního oznámení. Zato Ústavní soud řeší stížností i více než rok po jejich podání, takže  Ústavní soud, který rozhodoval až 3 roky po vydání předběžného opatření, sice konstatoval, že postup soudů nebyl právně v pořádku, ale v zájmu mých dětí je zůstat v cizině, protože si tam za ty roky už zvykly. 

Domoci se v České republice ochrany svých lidských práv je těžké a výše uvedené ukazuje, že pro určité skupiny obyvatel přímo nemožné. Je to vlastně podobné jako za komunistické totality. Rozdíl je snad jen v tom, že můžeme kritizovat porušování lidských práv v Tibetu a v Rusku a jednou za 4 roky můžeme zvolit, kdo bude u koryta a že můžeme svobodně psát a křičet. A tak tedy křičme !